Tři, pro někoho i čtyři roky školky – to je v životě dětí dlouhá doba! A já pevně věřím, že doba, která někdy možná začíná hromadou slz, ale na kterou budou jednou nejen letošní předškoláci s láskou vzpomínat. Vždyť právě tady poznávají spoustu nových kamarádů, her, hraček, písní a básní, poznávají sami sebe a zjišťují, co všechno zvládnou i bez rodičů…
A paní učitelky to mají stejně – poznají ve školce spoustu nových malých kamarádů, naučí se díky nim mnoho nového. Jen ty slzy většinou nepřichází na začátku jejich docházky, ale právě na jejím konci, kdy se s předškoláky musíme rozloučit a vyslat je do světa…
I když já z celého pedagogického sboru s letošními předškoláky strávila nejméně času, odnáším si nespočet krásných zážitků ze společného trénování na besídky, z deseti týdnů společné přípravy na školu i z posledních dní školního roku, kdy jsme spolu chodili ze školky domů až PO SPA…
S Davídkem se známe nejdéle – od září roku 2020 – kdy jsem odcházela na svou první mateřskou. Davča je letos jediným chlapcem mezi předškoláky, ale vydá i za dva, za tři! Prostě jako správný kluk je nepřehlédnutelný i nezapomenutelný. A když na Vás mrkne těmi bleděmodrými kukadly, odpustíte mu skoro všechno…
Kdykoliv vzpomenu na Moničku, nenapadne mne nic jiného než slovo kočka – a to hned ve dvou významech… Monička prostě miluje kočky – na oblečení, na botách, na obrázcích, nálepkách, myslím, že skoro na všem! Vždy, když jsem přišla do školky, dostala jsem nakreslenou kočku 😉 a mám je všechny schované! Moničku jsem poprvé viděla na módní přehlídce ke Dni matek tady ve školce – měla růžové šaty, brýle a velký klobouk a byla to prostě kočka! Proto se nedivím Martínkovi B., který za mnou jednou přišel a povídá: „Paní učitelko, já už si Vás nechci vzít, já se zamiloval do Moničky…“
Každý rok najde paní učitelka mezi dětmi věrnou asistentku. Děvče, které za Vámi ráno přijde, zeptá se, co budeme dnes dělat, je nadšená vším, co paní učitelka vymyslí, a pak jí s tím ráda pomáhá… Letos bych asistentkou roku nejmenovala nikoho jiného než Barušku! Bára totiž moji dosavadní zkušenost s věrnými asistentkami a představu v mnohém překonala (posunula na jinou úroveň). Nejen že vypomůže tam, kde ji paní učitelka požádá, ale ona sama přichází s nápady na činnosti, které bychom mohli s dětmi dělat, vše zorganizuje, nachystá pomůcky, svolá děti a pak jim dokonce sama velí!!! U mnohých dětí nemá s autoritou vůbec žádný problém… a já bych se vůbec nedivila, kdybych ji jednou nazývala „svou kolegyní“… Baruška zkrátka geny nezapře!
S Apolenkou cítím téměř rodinné spojení… S její maminkou jsem chodila do stejné třídy ve školce, na základní škole i na gymnáziu, a nečekala bych, že její dceru budu mít jednou ve třídě jako paní učitelka. A když před nedávnem přinesla Apolenka do třídy novou knížku „Apolenka z modrotisku“, kterou dostala k narozeninám od babičky, nadchlo mě, s jakým zaujetím a zápalem dokáže Apolenka vyprávět a popisovat i takovou techniku výroby modrotisku, která shodou okolností kdysi živila ve Frenštátě pod Radhoštěm mé prapraprarodiče. Krásně jsme si o tom popovídaly! Ať Tě ta zvídavost, radost z objevování, neopouští, Apolenko, nejen ve škole, ale po celý život!
Kdyby se ve školce vyhlašovala anketa Skokan roku, víte, kdo by ji vyhrál? Klárka. A já Vám hned řeknu proč. Když se s maminkou přihlásily do letošní společné přípravy na školu, maminka zvažovala odklad školní docházky – zejména pro Klárčinu plachost, uzavřenost, obtíže s navazováním kontaktu… ano, Klárka určitě nepatřila k těm dětem, které by se rády předváděly a stály o pozornost jiných. Letos v květnu se ale stalo něco, co by entomologové možná přirovnali k přeměně housenky v motýla… Klárka roztáhla barevná křídla a vyletěla z kukly! Její projev ve školce, komunikativnost, potřeba sdílení, hry, kdy vstupovala do různých rolí – to všechno nám ve školce vyrazilo dech! A já to vidím tak, že Klárka jednou bude stát na prknech, co znamenají svět! Sebejistě a klidně i sama…
V průběhu desetitýdenní přípravy na školu jsem rodičům i dětem neustále opakovala, jak moc důležité je, aby děti před nástupem do školy uměly správně držet tužku, měly uvolněnou ruku, znaly počáteční a koncovou hlásku slova, aby se orientovaly v prostoru, věděly kde je vpravo, kde vlevo, orientovaly se v množství prvků do pěti a mnoho dalšího…. a pak jsem jsem shodou okolností znovu otevřela knihu Roberta Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole“, jejíž název je neoficiální mottem naší školky. A uvědomila si, že jsem rodičům zapomněla k tomu výčtu dodat podstatnou informaci – to všechno je důležité pro jednodušší start na začátku školní docházky. Pro život je ale mnohem důležitější, aby si děti ze školky odnesly to, o čem píše pan Fulghum:
Je fajn si po obědě zdřímnout.
Uklízet po sobě.
O všechno se rozdělit a nikoho nebít.
Chytnout druhého za ruku, když vyrazíme do světa.
A hlavně: Nepřestávat se dívat kolem sebe a žasnout! Jak je ten svět krásný…
S přáním úspěšného startu v novém školním roce 2024/2025
Mgr. Marta Pernová
Mgr. Marta Pernová